VORTEX BIKE TEAM

Nejdříve fakta: Termín maratonu: 22.-25.5.2008, místo: Istebné v Polsku, tratě: 1. etapa - Wielka Czantoria PL (délka 40km, převýšení 1700m), 2.etapa - Velká Rača SK (65km, 2500m), 3.etapa - Kiczory PL (80km, 2900m), 4.etapa - Skrzyczne PL (65km, 2200m), celkem tedy délka 250km s převýšením 8000m, a to během 4dnů! Nad těmito neuvěřitelnými údaji jsem přemýšlel po obdržení nabídky od Řepy. Mám se zúčastnit jednoho z největších 4 denních etapových závodů ve střední Evropě? Zvládnu to? Rozhodl jsem se, že to zkusím a budu reprezentovat ČR a barvy VORTEX bike týmu. Do malebné vesničky Istebné v Polsku, nedaleko Jablůnkova, pomezí ČR,PL,SK jsme se vydali ve třech: Řepa, Trasér - Vortex bike team, Mici - tým Klimkovičtí býkeři. Ubytování jsme měli zařízeno v místní škole Jana Pavla II, svůj spacákový tábor jsme rozbili před tabulí ve školní třídě. Spolu s námi místnost obývali i bajkerka Lída Damková, Bob Damek (organizátor a vytyčovatel trasy na našem a slovenském území). Rozhovory s nimi byly poučné, dozvěděli jsme se detaily z organizace závodu, a také z fyzické přípravy na etapáky. Místní škola měla zvláštní fluidum: spletité chodby na různých úrovních, pozicích a v různých barvách. Z jedné strany se do objektu vnořilo, a až na druhém konci jsme bydleli. Nedej bože jít do sprch (těch bylo vícero), nebo jít do jídelny! Uffff. To bylo bludiště! Poslední den se pochlubila Lída, že trefila jídelnu napoprvé a napoprvé se i vrátila. Dodnes ji to nikdo nevěříme, nám se to však nikdy nezdařilo. Ale vrátím se k závodu. Start proběhl v pořádku, češtiny jsme moc nezaslechli, bylo zde hodně poláků a dle startovní listiny jeli účastníci prý ze 14 zemí. Sodoma Gomora. Poprvé jsem vlastně jel pořádnou etapu v Beskidech (místo tvrdého "y" píší poláci měkké "i"). Nějak se ta trať stále zvedala, malé placky zařazeny neustále (i když vím, že zpomalují jízdu), nakonec už jen pěšky. Cesta byla po téměř čtyři dny bahnitá, obrovské kaluže (viděl jsem na vlastní oči kolo utopené v kaluži i s náboji kol), mlha, všude voda. Sibérie, ale já si v tomto počasí libuji, za sucha a sluníčka to umí každý jak říkám. První den byl kratší, bylo to jen testování trati a logická km porce od organizátorů, neuhnat celé startující pole. Po 1.etapě, celkem znaveni jsme se jali dát do kupy své stroje, umýt na myččce, kde stála fronta, namazat řetězy, vidle, odvézt stroje do školní tělocvičny (ubahněné je nebrali), a teprve pak se věnovat sami sobě. Oprát dresy, oblečení, vše od bahna, no vypadali jsme jako prasátka chrochro. Honem sprcha, jídlo a bylo již 19h. Do hospůdek jsme nechodili, pivka jme měli dost, zelíčka na vzpružení též, večerní dýchánky jsme strávili opět ve třídě na parketách u spacáků - Damkovi nevěřícně kroutili hlavama. Když musíš, tak musíš, nás to ale takhle moc baví. Ve 22h už jsme chrupkali, maximálně šetříc síly na další den. 2.den již nastoupilo ke startu borců méně, asi to nezvládli, dokonce jednoho našli až ráno, někde zabloudil, ale naštěstí byl v pořádku a zdráv. Mimochodem takhle perfektně označenou trať jsem ještě neviděl, modrý papír s bílou šipkou velikosti A4, umístěnou snad co 100m. Zbloudit musel opravdu jen slepý. Ve 2.etapě jsme zažili šok, na občerstvovačce po 3hodinách dřiny nám bylo oznámeno, že jsme diskvalifikováni, nesplnili jsme časový limit, někteří o minuty, někteří i o 40min. Prý to ale zvládlo jen prvních 20 jezdců. Řepu ta zpráva tak zdrtila, stál tam a říkal, jedeme domů! Já na to, žádné takové, tak pojedeme i bez časomíry, umístění, užijeme si to tady ne? A jestli tě ještě jednou dojedu, i když jsi o 2 třídy výkonnostně lepší, nafackuji ti! Řepa to přehodnotil, pokýval zasmušile hlavou, maximálně zabral a od té doby jsem ho na trati viděl akorát na startu a v cíli! Pořadatelé nakonec tento nezdařený limit zrušili a my jsme pokračovali bez diskvalifikace dále. Třetí den byl nejnáročnější, nejdelší, nejvíc se nachodilo pěšky a pravda, sil už hodně ubývalo. Naštěstí sluníčko si našlo cestu mezi mraky, začalo hřát a rozbahněnou cestu začalo pomalinku vysušovat. Přežili jsme a v cíli jsme zjistili že hodně závodníků opět vzdalo. Technika trpěla, Řepovi, který neměl žádnou techn. přípravu odešly vlivem bahenních lázní zuby na talířích, z lesa volal a sháněl nové, nemohl řadit na malou placku, která přeskakovala. Sehnat se mu je povedlo, večer namontoval a hurá do posledního dne. To už jsme trošku cítili, že trophy masakr zvládneme! A také zvládli. Náročnost maratonu dokumentuje údaj: Ze 460 startujících dojelo do cíle jen 260 klasifikovaných, mezi němi jsme byli i my. Nádherný to pocit. Bylo to vidět i na údajích z tepáku, např. já mám max TF 185, průměr běžně tak kolem 155 tepů/min. Poslední den už tělo nepustilo max TF přes 150, průměr se snížil tak na 135 tepů/min. Hmm, ještě že to tělíčko má rozum, jinak by nás někde sežrali polští mravenci. Poslední den proběhlo vyhodnocení závodu, rozdání cen, tombola, já jsem vyhrál co čert nechtěl startovné na rok 2009! Já se tak bytostně už této hrůzy nechtěl nikdy zúčastnit!!! Musím tedy příští rok přijet znova. S odstupem času člověk ale vše přehodnotí a do arény plné lvů opět vstoupí. Mé doporučení: Kdo má něco natrénováno, chce uvidět či tušit dno svých sil, nebojí se chodit pěšky, nebojí se bahna, nebojí se vlků, nebojí se sám sebe a věří si, nechť se zúčastní též. Tento maraton určitě bude patřit k těm největším a nejhlubším životním zážitkům pravého bajkera. Autor: Trasér, Foto: Trasér, Jenyn (jenž nás na chvíli navštívil a zdokumentoval nás), fotky z webu MTB trphy.