VORTEX BIKE TEAM

Středa, tréninku je třeba!

...a i v takovém duchu se neslo včerejší setkání bajkuchtivých členů bike teamu Vortex. Sraz jako vždy u Dakoty v 16,00 jsem stíhal na jedničku, překvapení se konalo, když po x proběhlých vyjížďkách se objevil i majestátní Dudis, bohužel na svém zimoletňáku s pevnou vidlicí a slickovými plášti. Hned mi bylo jasné, že otázka terénní náročnosti je už vlastně vyřešena. Společně s ním už netrpělivě společnému švihu vyčkával Majstr Rygi, následně dojel i Řepa, a Majer na svém celozimáku Garym...a aby nás nebylo málo, sympatizant Mici od bykerů dojel tentokrát bez pyžamka, zato však v apartních tepláčkách. Jelikož je jasné, že VORTEX je prostě HVĚZDA, dojel na silničce i Herman, který byl pak zneužit jako vodič. :o)

Slovo dalo slovo, cílem byly tentokrát skutečně Palkovické hůrky, které nám v minulé vyjížďce zůstaly zapovězeny díky technické závadě na Řepově stroji a jeho podivných pokusech se zadním kolem. Přes Bělský les, kolem bělského koupaliště jsme po asfaltu sjeli až k Matějovi...a zde se zavěsili za energického Hermana, který nás dotáhl do Staré Vsi, kde dva rebelové, nedbající vedení Řepového, ujeli neznámým směrem...aby se k nám zase v Brušperku přidali. Klasická spojka k motorestu na Příborské nám už přímo otevírala náruč Palkovických hůrek, zde jsme poprvé okusili terén a já věděl, že po náročném víkendu nožičky zkrátka nejedou. Zpočátku lehké stoupání po lesním asfaltu jsem zvládal slušně, pozdějí tep 180 mi vzkazoval, že jsem na tom zle, ale udržel jsem to až k altánku. Měl jsem pak obrovskou radost, když ve větších či menších rozestupech přijížděli další; pocit dílčího vítězství je neopakovatelný ;o). Po vydýchání a zjištění technických závad (Rygi urval ve výjezdu dvě špice, Micimu se začaly vajglovat páčky v těle HFX) jsem si s Majerem vyměnil kolo, aby i on okusil rozdíl fullu proti HT a zároveň rozdíl mezi 29´´ a stnadardními 26´´ koly. Jaké jsou jeho závěry...to nám snad tady napíše sám, coby nezasvěcený tester. :o)

Výjezd na vrchol Palkoviček nám pak umožnil dostat se na buldozerem zmodernizovaný a čembou opěvovaný singletrack směrem k Olešné, kde jsme se konečně dočkali blátíčka, krkošek přes cestu a kde si člověk konečně mohl pohrát s terénem. Poněkud slabším článkem byl právě Mici, který si na rovince krásně ustlal a předvedl grandiózní pád v nulové rychlosti...zasmáli jsme se a pak sjezdem lesem ve vracečkách a po přejezdu hlavní cesty se dostali až k samotné přehradě Olešná. Budíky nám ukazovaly něco po šesté...a proto bylo potřeba určit směr Sever a vydat se domů. Po pár set metrech...kdy Řepu málem zajelo hasičské auto...a tento incident se pro následující cestu stal předmětem vášnivých debat...jsme se vyhoupli na kopeček Stach...a kolem vody pak do Staříče a po spojce kolem dolu až do Nové Bělé. Lehký opar, přítmí a chlad dokonale rozproudil krev v našich žilách a místy jsme to skutečně hnali...k cíli, který se bezesporu stává konečným bodem každostředečních vyjížděk a to do Korpusu ve Výškovicích. I přesto, že se hrál fotbal mezi ČR a SLO, byla hospoda poloprázdná, a proto jsme své milované bajky uložili ke kulečníku, naložili něco piv, probrali témata, ke kterým už nebylo během ježdění dostatek sil a dechu...Rygi zavzpomínal na svou návštěvu zde před pár týdny...domlouvaly se nápady ohledně příští středy...a i když mi v očekávání příchodu kamaráda Jenyna pivo chutnalo, sbalil jsem se a takticky ujel směr domů. V Běláku si pak dal ještě malou objížďku, abych si užil světlometu Sigma a pak už jen odemykal dům a byt. Jak to dopadlo v Korpusu....tak to je již jiná pohádka. :o)

Technická poznámka: Bez foto.